25.-30.10.2024

Cesta je dlouhá, děti spí kratší dobu, než obvykle, často popojíždíme v kolonách, několik benzínek je zablokovaných policajtama, u dálnice několikrát čeká zásahovka. Vypadaj děsivě, jen tím, jak jsou celý černý a jen tak mimochodem drží samopaly. Sem a tam jezdí sanitky a policajti. Google mlčí, rozhodně neví všechno...a tak si děláme srandu, že náhodně vytáhnou někoho z auta, zmlátěj ho (musí trénovat přece) až se počůrá...to celé jen proto, abychom vyplnili tu prázdnotu chybějící odpovědi. Odpovědi na otázku: co se to tady kurva děje?

Po cestě zastavíme v Glóbusu, máma bude mít narozeniny a tak beru dvě celé pražské slaniny. Moje máma se jima bude cpát (a nejhorší je, že já taky). Vím, že jí to zabíjí, taky vím, že jí to udělá radost. Kupuju slaninu s pocitem viny za 492Kč.

Přijíždíme docela pozdě, Matěj se odpojuje, má za sebou náročnou cestu. Trochu to chápu a trochu mě to sere. Děti se hned mezi dveřmi ptají na kompasy, které jim máma naslibovala přes skype. Fredík je zklamaný, že není zlatý. Koupila jim pata a mata z marcipánu. Moje děti nejí marcipán. Jdeme spát, ale nevyspíme se. Děti brzy vstávají.

Máma chce ráno na nákup a chce, ať jdu s ní. Chci jít sama, což je implicitně obsaženo ve větě, já tam zajdu, řekni mi, co ti mám koupit. Vyčte mi, že s ní nechci jít. Tentokrát rezignuju, tak jo, pojď se mnou. A ona otočí. Ne, já nechci jít, říká. Tohle už znám, nejsem překvapená, jen otrávená. Fredík se mnou chce na nákup, Bertík pláče, takovým tím nepříjemným, vynucovacím způsobem, že nechce jít s námi, ale nechce si ani hrát sám. Patová situace. Každej něco chce nebo nechce, nemůžu se v tom vyznat. Je 6:30 ráno a já už mám dost. Dost máminy existence, dost svojí existence v mámině přítomnosti, dost dětských emocí. Zároveň mám málo, málo energie a frustrační tolerance. Začíná mi rýma. Tu nesnáším.

Máma chce 20 rohlíků, nikdy jsem jich nekupovala tolik. Pak mi řekne, že jen 8 je do nádivky. Co budeme dělat s 12 rohlíky? Líbí se mi jít jen s Fréďou na nákup. Vezu ho ve vozíku, procházím obchod svým tempem. Beru hodně věcí a mám to na cestě zpět těžký, nojo. Klasika.

Rozbíjí se žárovka, prý třetí v tomhle tejdnu. To je nějaký divný, říkám si a myslím na duchy. Konkrétně na ten tátův. Pak ale zjistím, že máma používá roky starý žárovky, který táta kdysi koupil do zásoby. Možná jsou prošlý. Tohle vysvětlení se mi líbí víc, než že by tady praskal světla můj otec.

Dopoledne už řvu na děti. Několikrát. Matěj mi říká, co blbnu, vždyť obyčejně ty jejich projevy zvládám líp. Jenže tady to není žádné obyčejně, nejsem ve své kůži. Chci klid a oni se furt hádají nebo na mě křičí, že jsem něco udělala nebo neudělala. Chci klid a tak řvu. Paradox

Pak brečím, zase to posírám. Ale aspoň mi dali všichni pokoj. Vidí, jak jsem nasraná a otrávená a drží se ode mě dál. Mám rýmu, jinak se cítím ale sama. Později jsem schopná zase kontaktu, omlouvám se a tulím se s nimi. Už jsem zase dobrá máma, říká Fredík.

Další ráno Matěj odjede na celý den někam boulderovat. My máme plán s mámou a dětma. Než nasedneme do auta, Matěj píše, že nepřendal autosedačky. Vlastně mě to zas tak nepřekvapí, ani nenasere. Znám ho. Řeším, jestli jet bez nich nebo ne. Nakonec si věřím, že to zvládneme a vyrážíme. Nechci být v Kaplici, je hezký den. Vedle mě do auta sedá máma, která je zjevně v nepohodě. Kombinace vzteku a strachu, odhaduju. Vyjekne s každým protijedoucím autem. Říkám jí, ať se ovládá. A netrvá dlouho a začne zvracet, jednou, podruhé. Je jí zle a stydí se.

Dojedeme, hrozná cesta. Jsme na chatě. Je krásný den, včera bylo hnusně venku i ve mně. A ještě jsou maliny, sbírám je dětem do misky a ony je hned sní. Garáž je suchá a krtek udělal obří krtince, tak mu je rozhrabem, jsme záškvary. Chata se rozpadá, jak moje máma. Ale nemám chuť ani s jedním něco dělat. Přemýšlím, kolik bylo mámě let, když byla chata její, asi tak, jako teď mě. Jenže to musela její máma umřít, aby se to stalo. Moje máma tady pořád je, uniká mi důvod.

Je jí zle, zůstává ležet a my jdeme s dětmi sami dolů. To se mi líbí. Nejdřív jdeme na předraženou výstavu Lega. Fascinuje mě, že někdo stráví 2000hodin stavbou Karlštejna. Ale asi je to pořád míň hodin, než když se stavěl ten reálnej. Lidi pořád něco staví. Mám stále děsnou rýmu a snažím se dělat, že jí nemám. Kluci se později stávají občany Czech Repubrick, jeden tam bude dělat policajta a druhý záchranáře. Jdeme na oběd (polívka, cp si dám je málo, ale hermelin už zase moc, nějak to neumím vychytat), kluci běží na hřiště. Jsem u vody, svítí slunce, sbírám další kamínek, který později ztrácím. Několikrát mámě volám, přeju si její konec a zároveň se ho děsím.

Jdeme nahoru, Bertík je unavený. Nebaví mě je furt motivovat, aby chodili do kopce. Stejně to dělám.

Balíme a jedeme, máma zvrací. Na benzině kupuju colu a párky v rohliku. Jsou dobrý. Klukům chutnaj, sedí venku a jsou děsně roztomilý. Zase zvraci. Nezlob se na mě, Leníčko. Slyším to po několikáté. Konečně to pochopím- somatizuje. Potlačuje emoce, ale nedokáže je zpracovat. Tak je vyblije.

Přijedeme domů a děti si jdou hrát s legem. Dneska lega nebylo evidentně dost. Hádaj se o jednu blbou zasranou bílou plyšovou myš, která je spíš krysa. Mám chuť jí vyhodit. Strašně mě nebaví to řešit.

Zůstávám s Bertíkem doma, zatímco Matěj jde s Fréďou ven. Pak mě napadne Matějovi zavolat a on to vezme s tím, že se zrovna chystal volat mně. Tyhle synchronicity jsou super. Domlouváme se, že se potkáme v kavárně. Jdu s Bertíkem dobrodružnější cestou, lesíkem. Chodívala jsem tudy ráda jako dítě, i když jsem měla strach. Už ani nevím z čeho. kluci chtějí chai latté a já jim to můžu dopřát. Kdybych neměla rýmu, bylo by to lepší. Pak jdeme "domů" přes kopec Blančák, to slovo se mi oškliví. Kluci nechtějí jít, ale jak jim začne Matej vysvětlovat výrobu vlaků, najednou nemají problém. Funkční placebo.

Další den má Fredík svátek, dělám mu malinký palačinkový dort. Bertík je trochu smutný, že taky nemá svátek, ale zvláda to prý rozumně, podle maminych slov. A jí palačinky. Dělám fakt skvělý. Máma Fréďovi dává obří adventní kalendář. Ten jsem predvybrala ja a nechala jí ho koupit. Je drahej. Chtěla mu dát další dary, ale nechala si říct a dá mu je až k Vánocům. Koupila jim obří svítící glóbus. Nechci mít doma obří svítící glóbus.

Matěj jede na chatu, zazimovat jí, ostříhat keře, hned mi píše, že dosekal a posílá fotku prerizleho kabelu. Sere mě. Když mu volam, abych se zeptala, co se stalo, zjevně ho otravuju, přitom jsem mu chtěla říct, že jsou tam další kabely. Mámina úzkost, aby všechno udelal, mě přiměje napsat mu seznam. Nenapíšu mu, aby vypnul elektriku. Musí se tak vrátit. Dává mi to za vinu jen trochu, si myslím. Když se vrátí, sní hlávkový salát bez zálivky. Máma to dává za vinu mě. Že se nestarám o svého muže, když přijede. Ona si to prej neumí představit. Asi má malou představivost.

Trochu pracuju na počítači, ta nedokončená kazuistika mě dráždí. Mám toho možná málo, i když na draft je to dost? Nevím.

Stavím s dětma lego- dům, garáž a auto. Nemám moc velkou fantazii. Zato Bertík postaví mega obytný vůz, který může mít bazén na střeše.

Oběd se mámě poved, klasika polivka s játrovými koupenymi knedlicky a kuře s bramborem a nadivkou. Kluci pěkně baští. Je krásně. Jdeme ven, obrazíme troje hřiště. Třetí je nejlepší, jsou tam traktory a náklaďáky, kluci je pouští z kopce. Já se starám jen o to, aby je nezničili. Jsem nudná a furt mi záleží na mínění druhých. Jedna z houpaček je na hovno, z lan se zaděou kousky do rukou Bertíka. Musím mu je vyndavat pinzetou. Je jich hrozně moc. Některé jdou snadno, u jiných buď pláče nebo jí gumidky. To pomáhá jsem zjistila. Mám ze sebe radost, všechny jsem mu vyndala, nebude mu to tak hnisat.

Sprchuju děti a stříkám je strašně silným proudem, oba se řehtají. Je to moc pěkná chvíle.

Ráno máma zase mele o rohlicich. Bože. Nedovolím jí, aby šla koupit další. Snidame něco jinýho. Pak hrbitov, dělám si srandu (ale vážně), mamino jméno se nevejde na náhrobní kamen. To se jim teda nepovedlo. Konkrétně tátovi. Pošta, podepisujeme plnou moc, abych mohla za mamu rozhodovat, až skončí v nemocnici. Nepřipouštím si jinou realitu, než že to takhle bude. Byť místy mě napadá, a je to děsivé, že by mohla žít ještě, až já půjdu do duchodu.

Potkám chlapa, co jsem se na střední s ním bavila, spal s mojí tehdejší kamarádkou, oběma bylo jedno, že byl zenatej. Prohodíme pár vět. Nemůžu si celej den vzpomenout, jak se jmenuje.

Nakoupím si jídlo na výcvik a jdeme zas do kap cafe, máma je ráda, Bertík je rád (vybral si dobrou trubičku), zbytek už tak nadšen není. Po kofeinu je mi pak blbě nejakou dobu, mi to udělali nějak silný, to kapučíno. Oběd, děti s Matějem odjíždí za druhou babičkou. Zvládají to skvěle, to oddělení ode mě. Jsem na ně pyšná a mavam z okna.

Bojím se být s mámou sama. Naštěstí pracuju, 100min. A pak se jdu projít do lesa a podívat se na vystavbu dálnice. Je to mazec vidět to vznikat. V lese jsou zase odpadky. Lidstvo je na hovno. Sbírám, co unesu, nevzala jsem si pytel. Chyba. Musím tam toho ještě dost nechat. Lidi jsou prasata.

Směju se pořadu Soudce Alexandr, na csfd to má krásných 14%. Má to skoro 900 dílů a je to bizár.

Koukám na serial, který má 84% a 2.serie už je taky přitažená za vlasy.

Jdu spat. V pul jedné mě vzbudí máma, vsude svetlo, otevřeno, má průjem, skoro to nestihla. Nemám se zlobit prej. Máminy emoce mě vzbudí. Nespím a tak píšu tohle. Ráno máma vstává dřív, budí mě její budík a za chvilku můj. Balím se, poklizim, máma sedí na posteli. Hromádka neštěstí. Která přemýšlí. Piju kafe s tlakem od mámy, aby mi to neujelo. Statečně odolavam, ale stejně jdu dřív, než musim.

Mám chuť jí zamávat, říkám si, co když to je naposledy. Než přijede autobus, padá mi brašna s notebookem, klasika. Odjíždím do Světnova, už skoro naposled.